Významný český sochař Václav Levý se, uchvácen divoce romantickou přírodou Kokořínska, nezapomenutelně vryl do pískovcových skal Liběchovska a Želízska a zdejší krajině doslova vtiskl tvář, respektive hned několik tváří. Jeho sochařským dílem na severozápadním Mělnicku však nejsou jen nad obcí Želízy tyčící se známé tváře tzv. Čertových hlav, které jsou možná největšími skalními plastikami svého druhu na evropském kontinentu, ale i řada dalších sochařských kousků roztroušených po okolních skalních blocích.

Letos v září uplyne od narození Václava Levého 200 let. Ačkoli se zdálo, že jeho celoživotní cestou bude dřevo (od dětství se věnoval řezbářství a následně se učil na truhláře), dostal se jako pomocník do klášterní kuchyně. A překvapivě přes kuchyň ho osud zavál k seznámení s liběchovským velkostatkářem a mecenášem Antonínem Veithem, ke kterému posléze na zámek, nejdřív také do kuchyně, nastoupil. Liběchov byl v té době centrem vzdělanosti, kolébkou vlastenectví, útočištěm k živým debatám i klidnému rozjímání významných českých osobností tehdejší doby. Kromě umělců podílejících se na výzdobě zámku jako byli malíř Josef Navrátil nebo sochař Josef Max, tudy prošli třeba filozof Bernard Bolzano, historik a politik František Palacký nebo novinář a básník František Matouš Klácel.

Místní raná tvorba Václava Levého byla dost svérázná, na jedné straně si zaslouží ocenění, že nebyla svázána žádnými akademickými pravidly a vlivy, na druhé straně (při vší úctě) by ji dle dnešních měřítek mohl kdekdo považovat za vandalství 🙂 Podél Brocenské cesty (modrá tur. značka Liběchov – Tupadly) tak ale vznikl na svou dobu zajímavý a trochu tajemný soubor skalních plastik s názvem Harfenice. Skládal se ze stejnojmenné plastiky postavy ženy Harfenice, od které vlevo jako bychom spatřili předobraz Čertových hlav, jeskyně „U ještěra“ a reliéfu 7 hlav. 

• 

• 

• 

Směrem na Želízy sochařský komplex doplňuje kaple Máří Magdalény, uvnitř s polychromovaným reliéfem údajně zobrazujícím Strom poznání v Rajské zahradě, a směrem k Tupadlům uzavírá celé dílo asi nejznámější skalní blok s Hadem přetnutým sekerou.

• 

• 

Tyto romantické až “naivní” výtvory vzbuzují v lidech představy, dojmy záhad, nadpřirozena a váže se k nim nejedna esoterická teorie. Inspirovaly také řadu dalších samozvaných umělců a vandalů, a tak při podrobnějším průzkumu zdejších po lese rozesetých pískovců objevíme množství reliéfů různých kvalit. Objevení těch povedených, utajených, mechem pokrytých přesto nějakým způsobem potěší.

Hned na rozcestí mezi Harfenici a Hadem určitě narazíme na  podivnou Sfingu s tajemným úsměvem Mony Lisy, nenechme se ale zmást, nepochází od Václava Levého, je pozdější a její malovaná tvář překryla původní podobiznu Františka Josefa I. 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

S příchodem filozofa Františka Matouše Klácela na liběchovské panství vzniká na druhém břehu Liběchovky nedaleko Čertových hlav Levého zdejší asi nejhodnotnější dílo. Satirik Klácel si vybásnil tzv. “Kulíškov“, místo pro studium, dumání a četbu a Levý mu právě takové klidné romantické místo ve skalách vytvořil. Inspirací pro reliéfní výzdobu se mu stala báseň “Ferina Lišák”. Tvorbu na  Kulíškově, později zvaném Klácelka, přerušilo jen Levého studium v Mnichově, po kterém ale v sochání pokračoval a vznikl tak k už hotové jeskyni přiléhající “Blaník”. Skládá se ze solitérních soch – Jana Žižky, Prokopa Holého, Zdeňka Zásmuckého, trpaslíků kujících zbroj a několika nedokončených reliéfů. Levého místní lesní tvorbu ukončila náhlá smrt Antonína Veitha v roce 1853.

Když jsem se přestěhovala na venkov, ani mě nenapadlo, že budu bydlet v těsné blízkosti oblíbených pískovců a už vůbec ne, že v přímém sousedství těchto pohádkových skal, které mě od dětství přitahují. Častokrát ale courám všude jinde a na nejbližší okolí, téměř za domem nezbývá moc času. Člověk zná půlku republiky nebo i světa a pořádně neví, co má za domem.

A právě teď, v této chvíli bychom měli současného zastavení využít a při příležitostných procházkách v okolí domova prozkoumat tyto utajené poklady, co se ukrývají blízko za našimi humny. Nemusí jít jen o skalní sochy. Když se otrhneme od zpráv, které se na nás valí, a vyrazíme do přírody, zjistíme, že tam je svět tak nějak v klidu, v pořádku a právě se probouzející jarní příroda nám toho má mnoho co nabídnout. Oceňme to, buďme jí za to vděční a hlavně – nezapomeňme jí to!!!