Sešla jsem z cesty, ze značené cesty…. Občas je třeba opustit dohodnutá značení, pohodlné a vyšlapané chodníčky a vydat se jinudy. Prošlápnout a objevit si svou vlastní stezku, i když v prvních chvílích možná vůbec netuším, kam mě zavede. 

• 

• 

• 

Putuji krajem Polomených hor nejčastěji po značených trasách, teď mě ale napadlo, projít si známá místa i mimo cesty znázorněné na mapách a podívat se na ně z i jiné strany. Koneckonců každá věc má strany nejmíň dvě.

Objevila jsem tak svoji krajinu z úplně jiného pohledu. Tolik krás a takový kousek za domem. Překvapující a dech beroucí scenérie vyčarované matkou přírodou. Zůstala jsem jen v údivu a úžasu. Tyhle pohledy tu byly vždy, jen jsem o nich nevěděla. Jak to, že mi zůstávaly dosud utajeny? Neuměla jsem se pořádně dívat? 

• 

• 

• 

A i když trpím závratí z výšek, šplhám, drápu se na vrcholky skal, kloužu pískem a měkkým suchým listím dolů po zadku. Na chvíli zapomínám na vše. Jsem malé dítě, které objevuje nový svět. Co uvnitř mě takhle žene? Poslušná holka, která vždy byla zvyklá stát přesně na značkách tu nalézá svoji nespoutanost, divokost, živelnost a touhu po dobrodružství.

• 

• 

• 

•